Osobní zkušenosti

T...a:

LURDY

Každý říká, Lurdy Vás uzdraví. Ale co člověk zkusí, než tam dojede. Je třeba ptát se i na to, co je příčinou našich potíží. Ve chvíli, kdy ho Lurdy uzdraví, už nikdo moc nerozebírá příčinu a povahu svých obtíží. Vynáší Lurdy a Boha do nebes, což je paradox. To je však teď vedlejší.

Kufr se Vám zvedne i v pohodlném vlaku, máte-li kocovinu a pokažený žaludek. Tenhle vlak zvlášť pohodlný nebyl. Sedadla byla natěsnaná jedno na druhém. Člověk se tam taktak vešel, kolena naražená na řadu před ním. Při sezení proti směru jízdy se pak jízda stává zážitkem podobným jízdě na horské dráze či něčem podobném. Z útrob chce něco, co tam objektivně už být nemá. Marně se snažíte rychle vysoukat ze sedadla a doběhnout včas na toaletu, která je kdoví kde. Při tom narážíte na nevhodně položená zavazadla a nechápavé spolucestující, kteří Vás lhostejně sledují a v jejich očích čtete otázku, " o co se snažíš". V tom spěchu vezmete za vděk vším. Já měla půjčený šátek od maminky. Snažila jsem se do něj pochytat vše, co se nezadržitelně hnalo z mých útrob ven a na co byla ústní dutina příliš malá. Zavřená v malém prostůrku vlakového WC s hlavou v záchodové míse si říkáte, kde se stala chyba. Je to jen řečnická otázka. Vlastně Vás to nezajímá. Chcete daleko od všeho a všech a mít konečně pokoj. Být daleko od svého těla je v takové chvíli neproveditelné. Tak trpíte jako zvíře, dokud se problém nevyřeší sám. Vyzvrátíte to, čemu se tělo brání. Hlava přestane bolet a v neposlední řadě dorazíte do Lurd. Poté už jen pozorujete, jak se věci vrací do normálu a život běží dál.

Jo a nemusíme zrovna sedět ve vlaku, abychom jeli.

Cestám zdar.

PLENÉR

Odjela na plenér s jasným záměrem naučit se techniku olejomalby. Půjčila si kolo a jediné, co ji tížilo kromě obvyklých smíšených pocitů, byl batoh těžký jako sud.

Plenér začal a začaly se dít věci. Nejenže nevěděla, kde má spát, jestli venku nebo v domě, nevěděla ani, jaký je den, nebo kolik je hodin. Moc jí to ale nevadilo.

Postupně zjišťovala, že plenér pro ni nebude týdnem soustředěné práce uprostřed přírody. Ale spíše jakousi hrou bez pravidel. Snažila se dělat, co dělali ostatní a plnit zadané úkoly, ale nešlo to. Jenom najít vhodné místo a kompozici byl neřešitelný problém. Nezbylo než předstírat, že něco dělá. Průzkum okolí, občasné spočinutí, pokus chopit se příležitosti a NAUČIT SE MALOVAT OLEJEM NA PLÁTNO! A výsledek? Zoufalé NIC.

Tak to nechala plavat, jen tak plynout. Výsledek byl tristní. Olej nepoužila a jedno plátno umazala ve snaze namalovat strom.

Bylo jí trapně a stydno, jenže už nešlo nic dělat. Týden uběhl a bylo po všem.

Z OSTUDY KABÁT

Nákupní centrum ve středu města. Podzim se lámal v zimu. Bloumá, obhlíží, nakukuje. Hned u vchodu jednoho obchodu ji zaujaly kozačky. Vypadaly nezvykle ošuntěle. Byly to jednačtyřicítky, právě na její nohu. Zkusila si je. Nebyly špatné, ale kupovat je nechtěla. Když se bezmyšlenkovitě zouvala, objevila se prodavačka. Měla podivný výraz ve tváři a co hůř, byla bosa. Moc to nerozebíraly. Celá situace hodně vybočovala z běžného stereotypu... .

A tak aniž něco koupila, odnesla si nehmotný pocit, který ji celou přikryl a pohltil. Z ostudy kabát!

MĚSTEČKO POD HORAMI

Léto, začátek nového tisíciletí. Výlet za kamarádem či milým? Dost povrchní známost pěstovaná v myšlenkách. Byl tak jiný, krásný! Holka z města na vesnici. Tápání, chytání se stébla. Pár dní vytržení a pozdějšího vystřízlivění. Náraz reality, která smetla fantazii.

Dle metody pokus-omyl vyklidila pole a vrátila se domů s poměrně jasným poznáním.

Pocit trapnosti čpěl při každé byť letmé vzpomínce. Odezněl časem.

Přestala hodnotit sebe i druhé. Zaměřila svou pozornost jinam.

Čas plynul dál, voda v řece.

GRANÁTKA

Jela na výlet, výlet na Granátku. Vezla pár černobílých fotek z lesa. Rozbitá kaple na stráni lesa. Zvláštní mystická situace zachycená na kinofilm darovanou zrcadlovkou. Neznámé datum překryté časem.

Fotky pověsila v chalupě a šla prozkoumat další místa. Pozorovala dění. Narazili sud. Pivo teklo proudem do a z půllitrů. Hudba, tanec, zpěv. Pár panáků. Noc se protáhla do rána.

Někde usnula. Když se vzbudila, bloudila v zahradě. Potkala pár známých tváří. Jen se křenila, hlas se zadřel. Nabídka angažmá v kapele á la Tom Waits. Překvapený výraz. Chtěla něco říct, ale jen zachroptěla ve snaze neutrálně odpovědět něco jako, že si to rozmyslí.

Sbalila si pár švestek a vydala se k domovu.

NÁVŠTĚVA DIVADLA

Byl to divný čas. Někde mezi koncem střední a začátkem vysoké školy.

Spolužák a pravděpodobně ctitel ji pozval do divadla. Takových pozvání bylo víc, ne vždy se však nechala nalákat. Důvody byly veskrze osobní.

Byl to divný čas, vyznačoval se nedůvěrou v osoby a jejich úmysly. Nedůvěřovala jejich pohnutkám. Asi hlavně proto, že nevěřila ani sama sobě.

O přestávce si nechala koupit víno a buráky, svou tehdejší největší pochoutku.

Pár minut po začátku druhého dějství se však stalo nedopatření. Buráky jí vyklouzly z prstů a poroučely se přímo na jeviště. (Z jejich sedadel na balkóně ani jinam spadnout nemohly.) Minuly všechny herce a bez velkého rozruchu přistály na levé straně pódia. Co se s nimi stalo pak, nevím. Jak patrno veřejnost nebyla zásadně pohoršena. Za to v ní to hrklo jak ve staré trumpetě. Patrně změnila i barvu. Divadelní přítmí bylo v tu chvíli jejím velkým spojencem. Ale v jejích očích už to horší být nemohlo.

Ctitel byl neurčitý. Tak nějak lavíroval. Vezla se na stejné vlně. Co jiného mohla dělat. Přesto se rozpačitost dala krájet. Dál stereotypně udržovala dojem záhadnosti.

A ač byl tento spolužák poměrně vytrvalý, nemělo to budoucnost, která by stála za řeč.

JAK JSEM POPRVÉ ZEŠÍLELA

Snadno a rychle. Když nazrál čas. Nejdřív tomu nic nenasvědčovalo. Pak už to šlo ráz naráz. Po návratu z Anglie RIAPS a Bohnice. Od října 1999 návrat do školy (PedF UK). Všechno bylo tak jiné než dřív. Tak divně těžké a neuchopitelné. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Chtěla jsem zapomenout. Dělat, jako by se nic nestalo. Ale moc to nešlo. Stalo se to. Pořád se to vkrádalo do mého (pod)vědomí. Nešlo to ignorovat. Přišly první zkušenosti s psychiatrií a psychoterapií. Nenadchlo mě to. Ale co se dalo dělat? Nic. Musela jsem to hořké sousto rozžvejkat. A i když mi z toho bylo na blití, ještě ho polykat a nakonec spolknout. Jak (s)prosté.

Školu jsem dokončila v roce 2002 magisterským titulem. Ještě předtím, v roce 2000, jsem ukončila svou šestiletou známost. A musela jsem jít do práce. Dost jsem se v tom plácala. Vystřídala jsem bezpočet zaměstnání. A nikde mi to nešlo. Nebo se mi tam nelíbilo. Nebyla jsem spokojená ani šťastná. V roce 2003 přišla nová známost. Bylo to trochu veselejší. Ale nikterak růžové.

První práce, kde jsem se cítila relativně dobře, byla chráněná sklářská dílna. To bylo přibližně v polovině první dekády druhého tisíciletí. Také jsem malovala na sklo a malovala keramiku. Ve Slavonicích, kde jsem s malováním na (ne)vážno začínala, jsem si vysloužila přezdívku "malířka-prase". Nicméně mě to úplně neodradilo a cca dva roky jsem pro svou soukromou potřebu a zájem v malování keramiky pokračovala.

Další relativně dobrou pracovní zkušeností byla chráněná dílna textilní s obchůdkem, kde jsem chvíli dělala prodavačku. Pak jsem rok a něco dělala prodavačku ve výtvarných potřebách. A poté jsem se opět vrátila do chráněné dílny textilní. Kde jsem tentokrát začala vytvářet různé textilní výtvory. Po pár letech jsem se zde vypracovala na pozici "laické terapeutky". Nyní jsem zde mistrová, což je pojem, který nahradil ten původní, pro nezaujatou veřejnost nesrozumitelný a zavádějící.

Mám se fajn. Když mi zrovna není blbě...a život se se mnou nemazlí. A jak jste na tom vy?

JINÉ ŽIVOTOPISNÉ ÚDAJE

1. podtitul: VYHAZOV VE ZKUŠEBNÍ DOBĚ (3X)

Vyhazov č. 1: BBB antique

Na pozici: prodavačka a holka pro všechno

Paní K.: Tamaro, než půjdete, stavte se u mě v kanceláři.

Slečna T.: Ok.

Paní K.: Nepotěším vás, máte padáka.

Slečna T.: A důvod?

Paní K.: Kouříte v pracovní době, i když jsem vám to nedovolila. Je možné, že jste při úklidu poškodila bustu. A nejsem s vámi spokojená.

Slečna T.: Aha, jasně. To je výborné.

Paní K.: Tady mi podepište výpověď.

Slečna T.: Já vám nic podepisovat nebudu.

Paní K.: Takže já zavolám svědka a policii.

Slečna T.: Co? Jste normální?

Paní K.: To je standardní postup.

Slečna T.: Výborně, ale já vám teď nic nepodepíšu. Podepíšu to, až budu chtít.

Paní K.: Co si to dovolujete! To bude mít dohru.

Slečna T.: Jasně, polib si a sbohem...

Slečna T.: Svině jedna fialová..

Vyhazov č. 2: AAnoCollege

Na pozici: recepční

Paní G.: Slečno T., nemám pro vás dobrou zprávu. Rozvazuji s Vámi pracovní poměr.

Slečna T.: Rozumím.

Paní G.: Důvody jistě znáte.?

Slečna T.: Víceméně ano.

Paní G.: Tady Váš podpis.

Slečna T.: Jistě.

Paní G.: Přeji vám hodně štěstí ve vašem dalším profesním životě.

Slečna T.: Děkuju.

Vyhazov č. 3: Rektorát ČVÍÁ

Na pozici : administrativní referentka

Slečna T. ho obdržela písemně.

Znění: Ke dni XY. roku XYIX s Vámi ukončujeme pracovní poměr dohodou ve zkušební době.

2. podtitul: Dobrovolné rozvázání pracovního poměru

Č.1.: Česká národní gruntová agentura

Na pozici: administrativní referentka

Slečna T.: Šéfová, já bych tady chtěla skončit. Mám pocit, že svoji práci nezvládám a bude asi lepší, když odejdu.

Šéfová: Aha, já jsem si všimla, že vám to moc nesedí. A není to škoda? Mohla byste u nás dělat jinou administrativu.

Slečna T.: Asi ne, já na to asi nemám buňky.

Šéfová: Tak dobře T., to je škoda.

Č. 2.: DDT, o.p.s.

Na pozici: malířka keramiky

Slečna T. už není slečna, ale paní.

Paní T.: Šéfe, já bych chtěla skončit.

Šéf: A proč? Vždyť ti to docela jde.

Paní T.: To jo, ale od mého nástupu se tady situace dost změnila.

Šéf: To jo, ale nechceš si to ještě rozmyslet?

Paní T.: Ne, já už si to rozmyslela.

Šéf: To je škoda.

Paní T.: Asi...ne.

Č. 3.: Výtvarné potřeby

Na pozici: prodavačka, atd.

Paní T.: Šéfová, já bych chtěla skončit.

Šéfová: To je to fakt tak hrozný?

Paní T.: Docela jo.

Šéfová: To mě celkem mrzí. Tak se aspoň někdy zastav.

Paní T: Jasně, stavím.

D.

Znala jsem jednu D. Byla blízká i vzdálená. Byla tajemná, zvláštní. Měla zlou macechu. V dětství to měla těžké. Měla v sobě ctižádost po své maceše. V dospívání tvrdě, ctižádostivě a bez problému studovala. Gymnázium, práva. Chtěla být soudkyně Nejvyššího soudu nebo prokurátorka. Stáže v zahraničí, hlavně v Německu.

Co dělá teď, nevím. Snad se jí splnil její sen. Určitě se jí splnil. Tvrdě na tom DŘela. Dnes je zřejmě velmi tvrdá žena. Fundovaná A erudovaná, co u soudu nehne ani brvou. Na její tváři nešlo nic poznat. Nevím, co si opravdu myslela. Ve tváři nebyla žádná mimika, emoce jako by ani neexistovaly. To se dá pochopit, ale co mi bylo divné.. jak dokázala zamknout minulost. Žít "jen" přítomnost: tvrdě na sobě pracovat a jít neohroženě za svým cílem. Píšu o tom proto, že já jsem její pravý opak. Mít já takové dětství a dospívání, vůbec nevím, kde bych dneska byla.

Asi bych byla zlá a nešťastná. Protože moje gándhíovské chápání: zlo plodí zlo.. mi nedovolí pochopit, že lze takto "lehce", bez šrámů a viditelných stop kráčet životem. Dosáhnout vytčeného cíle a "být spokojená". Ať je to jakkoli BANÁLNÍ či bizarní.

DÁMIČKY A DILINKY

Je to ten (pod)druh žen, který se vyznačuje následovně: zásadně upravené. od HLAVY po pATY. od make upu po nalakované nehty u nohou. Zásadně in a podle poslední módy, hlavně značkový hadry, boty, kabelky. Zásadně sexy, rády svádějí vpodstatě kohokoliv a kdykoliv. Jasně, maj doma manžely a děti, ale "to se vsákne". Nic jim není dost dobrý. Mají "IQ tykve", ale myslí si, že sežraly moudrost světa. Neberou ohledy. Maximálně na SEBE, svoje dětičky a mazlíčky, možná manžela. A svoje NEJ "kamarádky a kamarády".

Kritizují pořád: " co to máš za divný voblečky? Ty máš příšerný nehty, pche. Ty máš vejšku,jo.? PCHE. ( v podtextu "jsi úplně neschopná a blbá, tak na CO TI TA VEJŠKA BYLA.?").

Nechápou váš svět, ani nemůžou. Zajímá je jen JEJICH pseudo úspěšný a sexy život.

S jejich milenci, mazlíčky, atd. ..

Pomlouvají rády a beze studu. Baví je to. Drbou každého a všechny. Kdo nepatří do jejich malého-velkého EXKLUZIVNÍHO života. Jsou ty NEJlepší a kdo je víc? Pche, že? Jsou loyální s každým, kdo se jim hodí. Když se hodit přestane, pryč s ním. Hodí ho jednoduše přes palubu.

Nepodrží vás ani, když je vám blbě. Proč by to dělaly? Nepatříte do jejich "světa".

Znáte nějakou takovou? Já už měla tu čest...

Deník neurotika.

Praktická příručka.

Úterý 18.5. 1999

Napětí v břiše (svaly i uvnitř). I když se jen trochu najím pocit přecpanosti až nevolnost. Celý den po výstavách.

22:30 36,75 stupňů Celsia.

Asi v sobotu jsem přestal brát Neurol a beru jen Fevarin.

Středa 19.5. 1999

Napětí v břiše, ztuhlost. Nevolnost, až pocit na zvracení. Trochu motání hlavy. Začátek chvíli po obědě. Nějakou dobu jsem byl v knihovně. Rozhovor s kamarádkou, oběd, procházka, výstava.

Při tomto napětí se mi i trochu obtížněji dýchá.

Čtvrtek 20.5. 1999

22:30 36,6 stupňů Celsia

Pondělí 24.5. 1999

Napětí ve svalech: boky, levé koleno. Velká roztěkanost, až motání hlavy. Pocit něčeho v krku - trochu jako když vdechnu vodu. Nevolnost. 59 kilogramů. Asi jsem ještě zhubnul.

Úterý 25.5. 1999

V pondělí večer oslava, trochu jsem pil. V úterý mi bylo docela nevolno, hlavně pocit nevolnosti v krku, ale i v břiše.

Středa 26.5. 1999

V knihovně - velká nepozornost, roztěkanost, téměř neschopnost se soustředit, trochu nevolno, jakoby omámenost, studené ruce.

Čtvrtek 27.5. 1999

Velká roztěkanost, neklid, velice nepříjemný.

Sobota 29.5. 1999

Velká roztěkanost. Neměl jsem Fevarin. Při překládání docela dobré. Později při překládání vedro.

Neděle 30.5. 1999

Velká roztěkanost, při překládání i jiném čtení. Pocit určité přecpanosti hlavy. Měl jsem Fevarin. Roztěkanost, neklid, nepozornost, jakoby mi rychle cukalo v hlavě, vědomí, vnímání. Ale např. po plavání klid.

Pondělí 31.5. 1999

Neklid. Určitý vnitřní tik. Pocit motání jako v opilosti. Přeskakující vnímání. Nakolik tu působí autosugesce?

Čtvrtek 3.6. 1999

Neklid, spavost. Večer roztěkanost, v restauraci, neměl jsem Fevarin. Při pohledu na složitější struktury (třeba kamene) vidím hodně obrázků. Špatné usínání.

Pátek 4.6. 1999

Velká roztěkanost, už od rána, neměl jsem Fevarin. Při autogenním tréninku se cítím svým způsobem ještě hůř, protože svou nervozitu víc vnímám. Deprese z toho, že je mi zle, že se nemůžu soustředit na práci. Černé myšlenky ohledně budoucnosti. Zlatá psycho-somatizace, to mi bylo dobře alespoň tehdy, když jsem někde seděl a díval se do blba. Teď už nefunguje ani to. V knihovně při delší práci uklidnění.

Sobota 5.6. 1999

V noci z pátku na sobotu jsem pořádně vůbec nespal. Občas jen krátký, přerušovaný, lehký spánek s děsivými sny. Roztěkanost, ale ne třeba při malování. Často necítím ani chuť ani energii ani vůli k životu.

Vložené volné papíry

Co mě asi deprimuje:

Doma se necítím dobře z několika důvodů. Mám pocit, že bych se měl jaksi nenápadně, navenek by to snad mohlo vypadat jako přirozenost, včleňovat do jakéhosi způsobu smýšlení, jež ovlivňuje životní styl apod., tj. že bych měl být jaksi přirozeně naladěn na shodnou frekvenci uvažování, která je vlastní mým nejbližším příbuzným. I když vůbec nechci mluvit o nějakých principech, protože na tu věc vlastně nemám žádný názor, ostatně se domnívám, že nemám názor na nic, musím připustit, že mi tato skutečnost takřka fyzicky vadí. Pocity nevolnosti. Ne-volnosti. To asi vyplývá z pocitu ohrožení, který cítím a o němž se domnívám, že by mohlo nastat z mě vlastně neznámých příčin nebo neovlivnitelných příčin. Agresivita vyvolaná úsměvem, pohybem očí, nenápadným gestem. Proto musím občas trávit významný čas, večery, v domácím kruhu takovým způsobem, který bych si pravděpodobně nikdy sám nevybral. Další konflikty se týkají mých pracovních aktivit a širšího společenského styku. Třeba dojde k tomu, že se mi naskytne příležitost pracovat na věci, na které mi kromobyčejně záleží. Nemůžu se jí však plně věnovat kvůli nutnosti mnoha jiných činností a kromě toho nevěřím tomu, že bych byl schopen vyhovět náročnosti toho úkolu. Na některé věci, na kterých mi záleží, pak nemám čas takřka žádný. Příklad společenského konfliktu: shodou různých okolností jsem se začlenil do společenské skupiny, jíž je možno označit za intelektuální. Silně však pociťuji svoji nezpůsobilost v řadě věcí, které by měly být pro tuto skupinu charakteristické a nutné. Týká se to například mé minimální znalosti cizích jazyků. Téměř denně studuji v knihovně, musím tedy vyhlížet právě oním intelektuálním dojmem. Představuji si situaci, kdybych byl např. v knihovně před známými lidmi požádán, abych v nějakém cizím jazyce vysvětlil někomu nějakou byť i banální informaci. Ájm sori áj spík ingliš ounly very very litl, bat áj spík e litl džermn ... endšuldigung, ich špreche dojč sér šlecht ... Virginia Woolfová napsala myslím něco v tom smyslu, že žena, u muže to bylo v té době zřejmě samozřejmé, aby mohla alespoň trochu rozvíjet svou osobnost nebo se alespoň trochu koncentrovat apod., by potřebovala minimum: svůj pokoj, trochu peněz, trochu času ... Shit!

Při prvním záchvatu jsem se obával, že přijdu pozdě domů a rodiče plus bratr se budou tvářit kysele.

Druhý záchvat nastal po nepříjemném dohadování s matkou o něčem, do čeho jí vlastně nic není.

ŽENSKÁ V DOMÁCNOSI JE PEKLO!

Matka neustále plánuje, neustále mě kontroluje, neustále mě citově vydírá. Promýšlí každou hovadinu, sere mě, je úplně mimo, ženská v domácnosti je peklo.

Tj. mám jakési pocity viny vůči rodičům, ačkoliv jsem přesvědčen, že jsem v právu.

A to myslím vážně (čili malý soupis negativ - tedy také myslím negativně!!!)

Matka téměř ke všemu zaujímá negativní, kritické stanovisko. Vlastně zlehčuje smysluplnost všech věcí. Její přístup ke světu a životu je velice neživotaschopný, pesimistický až opovržlivý. To všechno má na mě samozřejmě velký vliv, řekl bych, že též do jisté míry zhoubný.

Doma se necítím dobře, protože mám pocit, že si moji blízcí dělají jakýsi nárok na manipulování mou osobností, svobodou a v podstatě i životem. Vlastně se jich bojím. Předstírají, že nechtějí nic a přitom chtějí všechno. Nemají přitom žádný pozitivní projekt existence. Chovají se tak, jakoby je zajímala jen forma, a to ještě k tomu definovaná negativně. Říkají, co se dělat nemá. Jsou naprosto přesvědčení o své neomylnosti. Neumějí ani odpouštět ani se omluvit. Jejich jednání je vlastně velice egoistické. Jsou necitliví. Chybí jim emoční inteligence. Nechápou, že domov je místo, kde má mít člověk zázemí pro své nezbytné setkávání se světem. Vytvořili model domova jako vězení, diaspory, izolace. Postavili kolem mě zeď. Vzali mi všechnu sílu. Nic mě nenaučili pro život. Vypěstovali mě jako skleníkovou rostlinu, skleník ale za mnoho nestojí. Z jakéhosi důvodu jsem na to všechno velice citlivý. Připouštím, že někdo by si takových věcí třeba ani nevšiml. Nevím, proč jsem tak citlivý, ale je to nakonec možná jediná moje přednost, ale na druhou stranu největší slabost. Matka je v domácnosti. Nedělá však jen věci, které jsou opravdu potřebné, ale i věci naprosto zbytečné. Precizuje práci v domácnosti zřejmě proto, aby sama naplňovala svůj ideál upracované ženy. Tím také vytváří ono podivné, dusivé, skleníkové prostředí. Prostředí, v němž žije naše rodina, není ideální a ona to svým přístupem ještě zhoršuje. "Utrápená, upracovaná žena" totiž "musí" např. pečlivě otřít místo, jehož se člověk dotkl v době, kdy se ho dotýkat neměl, protože už bylo otřeno apod. A tuto upracovanost považuje za ohromnou zásluhu.

Pocity nevolnosti mám v návaznosti na pocit nesprávné činnosti srdce. Může se jednat o určitý záchvat. Probíhá tak, že se začnu cítit nesvůj. Myslím, že se mi zrychlí tep. Pak třeba pocit jakéhosi záškubu srdce a následuje velmi prudké či silné bušení srdce doprovázené pocitem něčeho v krku. Po odeznění záchvatu mám dojem jakéhosi obolavění či ztrnutí na levé straně hrudi, pod levou paží, na boku. Často mám přitom též studené ruce, někdy třes. Horko na hrudi.

Pocity nevolnosti mám hlavně večer a při usínání se mi zdá, že se při výdechu propadám. Většinou mám zvýšenou teplotu.

Nevolnost, mdlo, bušení srdce, rozechvělost, roztěkanost, motání hlavy pociťuji, když se toho kolem mě hodně děje. Nebo když se věnuji nějaké soustředěnější činnosti - někdy při čtení, při psaní na počítači, při sledování hovoru více lidí, při poslechu rychlejší hudby. Velmi mě vadí hluk aut z ulice. Potřebuji klid.

Další projevy: tlačí mě boky, někdy též hrudník, bolí mě záda, mám napětí ve svalech, cítím uzlinu pod pravým uchem, nemám chuť k jídlu, v noci se probouzím, už skoro rok mě bolí levé koleno, pálí mě kůže. Zkrátka pořád mě někde něco bolí, tlačí atd. Jsem chronicky nachlazen. Pořád hubnu.

Stačí jen pootočit hlavu ke světlu, aby se i druhá půlka obličeje dostala ze stínu. Stín není prázdno, jsou v něm obsaženy stejné kvality předmětu jako na osvětlené části. Příčinou stínu je přirozeně modelující světlo, které strukturuje svět. Svět se skládá z kontrastů, vztahů, ne z nerozlišenosti. Nebojme se stínů. Jsou tady, abychom se mohli orientovat ve světě. V nemodelovaném světě bychom se nemohli orientovat. Světlo a stín existují nezávisle na nás a jsou vůči nám věčné. Stejně tak jsou věčně přítomné i v naší psychice. Když si sáhneme na zastíněné místo v naší psychice, zjistíme, že není prázdné. Je tam vždy život, existence. Živé bytosti mají život. Tzv. právo na život je nesmysl.

3.6.1999

Jel jsem domů autobusem pozdě večer. Všimnul jsem si člověka, který usínal na sedadle u okna. Pokaždé, když mu spadla hlava, ozvalo se tiché zazvonění.

SNY:

Asi 22.4. nebo 23.4. 1999

Pozoruji přetékající záchod, přetéká vodou, ne něčím jiným. Asi se pořád splachuje. Kolem jsou myslím nějací lidé. Možná je to u nás doma. Mám pocit na omdlení. Možná ve snu omdlévám. Probouzím se.

Bez data

Někdo padá velice dlouho z nebe. Já to myslím nejsem. Není mi špatně. Prolétne zatravněnou střechou bazénu. Spadne do vody. Nic se mu nestane. Příjemný sen.

Bez data

V dalším snu někam spěchám. Jdu běžnou cestou na autobus. Je příšeří, asi večer. Náhle začne blízko přelétávat skupina letadel NATO. Zřejmě směřují do Kosova. Letí velice nízko, téměř mezi domy a velice rychle. Je to velké množství letadel, takže vytvoří jakýsi řetízek prolétávající s vysokým zvukem nad zemí. Možná se ozve i nějaký výbuch. Omdlévám. Probírám se v jakémsi autě, může to být sanitka, visí tu nějaké přístroje. Zdá se mi však, že je můj pohled obrácen vzhůru nohama. Pak zase nic a probírám se postupně doma. Opravdu se probouzím. Několikrát ještě určitá nevolnost, než znovu usnu. Nevolnost se projevuje asi tak, že při zavření očí vidím jakousi šedou nebo stříbrnou barvu, snad též slyším nějaký šum či zvonění. To ale není součástí snu.

27.4. nebo 28.4. 1999

Hodně snů, něco si pamatuji ze dvou. V jednom snu je mi zřejmě lékařkou doporučeno nějaké jídlo, které je dobré jíst k snídani "kvůli srdci". Jedná se o červenou řepu a jakýsi žloutkový cukr. Myslím, že ve snu mi bylo doporučeno nebo jsem o tom byl alespoň přesvědčen, že jídlo dobré na srdce by mělo být červené. Sháním se hlavně po nakládané červené řepě. Asi se mi zdá nejdostupnější. Jsem v jakémsi domě, kde sice není moje rodina, ale také to nejsou lidé, kteří by mi byli ve snu neznámí. Nakonec mi někdo ukáže, kde ta řepa je. V jiném snu jsem se svými rodiči v jakési prostoře, která by mohla být např. čajovnou. Náhodou tam také přicházejí moji dva kamarádi. Jeden z nich jde na záchod, zřejmě ubalit jointa. Tuším to. Potřebuji si dojít na záchod. Jdu tam, říkám, že si marihuanu nedám. Nakonec však trochu ano.

Středa 9.6.1999

...