"Jinakost" aneb Jak se stát bláznem v deseti krocích

1) Narodit se.

2) mít hodné nebo zlé nebo žádné rodiče nebo něco jiného.

3) navštěvovat nebo nenavštěvovat různá školní zařízení...

4) mít nebo nemít kamarády atd.

5) sledovat nebo nesledovat nejrůznější typy médií...

6) zažít nebo nezažít tragédie, katastrofy apod.

7) mít nebo nemít partnerské vztahy...

8) mít nebo nemít peníze, byt atd.

9) mít nebo nemít práci, "úspěch", děti, seberealizaci, bla bla bla

10) těšit se nebo netěšit se na smrt, nemoci, utpení... (neplatí v případě nesplnění bodu 1.)

jakákoli z těchto variant, ať už to hodnotíme, jak chceme, je vcelku dobrým důvodem k zbláznění.

Duševní nemoc je pro mně práce na plný úvazek. No a pak musím mít ještě nějaký zaměstnání.

povídka:

Smích

Osamu nikdy nebyl "pravým" vojákem přesvědčeným o absolutní pravdě panující ideologie.

Svoje relativizující mínění nemohl veřejně, ani před svou rodinou, nijak komentovat; vystavil by se tak hrozbě děsivé hanby odvíjející se od hluboké a pokřiveně zesílené tradice, a neminul by ho ani hmatatelnější trest.

V jeho myšlení se zvláštně proplétaly dvě základní tendence: smysl pro absurditu a puntičkářství.

Používej to, co nejvíc nenávidíš, znělo jeho krédo v této nepříčetné válce. Věnoval proto urputnou píli a námahu, aby se stal stíhacím letcem, ačkoli mu tato role a s ní spojená přetvářka byla z hloubi duše odporná. Zaznamenal v tomto směru značné úspěchy; jeho závratnou kariéru provázelo vnitřní vědomí naprosté nechuti.

Mezi sebevražedné letce kamikadze se tak hlásil mezi prvními s určitým nestandardním úmyslem.

Šílenství je mezičas mezi dvěma srozumitelnými světy, v nichž lze odhadovat věci budoucí, v nichž lze spočívat v jakés takés jistotě přítomnosti.

Závěrečná fáze bezprecedentní, hrůzné a přesto svým způsobem uspořádané války nabízela lidem novou neznámou zkušenost: čas, kdy se všechny pořádky rozkládají pod nakřivo posazenou maskou plánovitosti a kontroly, tato maska je však tak zjevně kašírovaná a lživá, že ani zarputilé setrvávání na dosavadních praktikách není založeno na přesvědčení, ale na stereotypu děsivě skřípějícího setrvačníku, který se už nemá pouze zastavit, ale rozletět na kusy.

Co nastane potom, jaký nový mechanismus bude sestrojen ideovými konstruktéry a ekonomickými spekulanty, nelze dopředu odhadnout; výhledy tímto směrem jsou zakryté oponou konce - ta ukazuje pouze to, co mizí, co se hroutí, co spěje k závěru; ale nový začátek se nachází kdesi na druhé straně v tomto okamžiku naprosto nepřekonatelné hradby - alespoň z pohledu zdola.

Mezičas šílenství však poskytuje i paradoxní prostor značné svobody, protože staré pravdy zmizely v kloace. Není to však svoboda pro pragmatický čin, pro rozhodnutí o své další cestě, pro nastartování životní kariéry...; jde o svobodu vytržení, vymknutí se konvenčním zlo/řádům , o okamžik excentrického jiskření, víření "bláznivých" nápadů, o svobodu smíchu, blasfémie, překročení norem a tabu, o svobodu zločinu i svatosti, o svobodu zrady i lásky...

Když byl Osamu malý chlapec, jeho rodiče říkali: "Náš Osamu bude mistr origami."

Vše svědčilo pro tento předpoklad. Osamu skládal z papíru ptáky a kytky, lidi a zvířátka, hvězdy, lodě, čepice, boty, hrnečky, tatínka, vajíčko, maminku, psa, hrad, tabatěrku, kolo, císaře, samuraje, lokomotivu, Tokio, moře, rybu, chobotnici, židli, holčičku odvedle, strašidlo, opičku, Měsíc, krysu, žábu, mouchu, kámen...

Rodiče to obdivovali, sousedé jakbysmet, holčička odvedle kulila očka.

"Je to výjimečné dítě.", řekl učitel. "Někam to dotáhne."

Maminka se spokojeně usmívala, tatínek přikyvoval.

Ve škole sloužil Osamu za vzor a příklad, vodili ho ukazovat i do jiných tříd a škol. Osamu se klaněl a klaněl a klaněl.

Jednou přišel na návštěvu velký pán.

"Tento velký pán", pravil otec vážně, "si přeje, chlapče, abys složil císařský palác s dvorními dámami, které si v zahradě hrají s motýly."

Velký pán přikývl.

Otec se uklonil, maminka se uklonila, Osamu se uklonil.

Osamu seděl dlouho do noci u svého pracovního stolku a přemýšlel. Nejedl ani nepil celý den. Vyčerpaně usnul a čelem rozmáčkl téměř dokončenou skládanku Godzilly.

Týden strávil doma v horečkách. Rodiče se starostlivě přicházeli ptát, kdy bude skládanka paláce hotová.

Potom se vrátil velký pán a sháněl se po své skládance. Rodiče mu nabídli čaj, cukroví, saké, služku. Velký pán vše s úklonou přijal. Zanedlouho se však znovu sháněl po své skládance. Maminka se odbíhala podívat, jak je Osamu daleko. Vždy jej našla, jak sedí nad neporušeným listem papíru a zírá na něj se zvláštním výrazem v očích.

"Osamu, dělej, proboha, velký pán už chce odejít!", šeptala mu maminka a z jejího hlasu bylo znát, že s námahou zadržuje pláč.

Když přišla naposled, uviděla jej, jak se zlotřilým úsměvem muchlá papír do neforemné koule.

"Co to... co to... proboha... co to vyvádíš?", koktala.

Osamu se k ní obrátil, uchechtl se, a řekl: "Nic! Složil jsem Nic!"

"Ale... ale... ale... to přeci...", štkala matka.

Osamu se zamračil.

"Ty píčo jedna špinavá!", vykřikl náhle, spustil se na všechny čtyři, doběhl tak k matce a silně ji kousl do holeně.

Velký pán se už nikdy nevrátil.

Letci kamikadze , na něž vyšla řada zhostit se toho nejčestnějšího úkolu, nejenže s nadšením byli odhodláni nechat se rozprášit na atomy, ale také po aplikaci "drogy odvahy" přistupovali k akci s potřebným klidem a jistotou.

Když Osamu oznámil rodičům svůj záměr stát se letcem kamikadze, uklonili se a řekli: "Dělali jsme v životě všechno proto, aby z tebe, chlapče, něco bylo. Jsme neskonale šťastni, že naše očekávání budou naplněna tou nejvyšší měrou." A matka se rozplakala štěstím.

I Osamu se nacházel ve zcela osobním a subjektivním mezičase; mezi rodinou a ...?

Věděl, kdy a jakým způsobem je droga podávána letci, který se chystá na svoji poslední vznešenou misi. Ve vhodnou chvíli vyměnil svoji dávku za "drogu smíchu", kterou kdysi užívali s kumpány z mokré čtvrti.

Poslední projevy úcty, nadšení a "svaté" nenávisti k nepříteli a Osamu osaměl v kabině svého letounu. Už byl trochu neklidný, na tváři se mu začal rozlévat blažený i šibalský úsměv.

Při startu pokynul čumilům dole gestem, které vůbec nepřipomínalo vojenský pozdrav. Cestu k americké lodi si užíval, zpíval staré pijácké písně, vzpomněl si i na několik veršů s touto tématikou. Vzpomínal na dívky z nočních barů, na střepy "normálního" či alespoň žitelného světa.

Při přeletu posledního japonského kontrolního plavidla se konečně naplno rozchechtal. Droga zabrala a z plynulého letu k cíli se stala divoká jízda na spletitém tobogánu.

Měnil výšky, střídal směry, prováděl akrobatické kusy, aniž by si přesně uvědomoval, co dělá.

Americký křižník Osamu uvítal sérií piruet.

Posádka lodi nejprve při poplachu spořádaně zaujala svá místa a pak čím dál zmateněji pozorovala blížící se letoun. Velitel protiletecké obrany váhal s povelem k palbě, něco se mu nezdálo.

"Co to dělá? To je nějaká nová strategie? Viděl někdo něco takového?"

Námořníci se na sebe vzájemně tázavě obraceli a kroutili hlavami.

Osamu právě obrátil stroj vzhůru, chtěl vystoupat vysoko a provést parádní přemet.

"Pozor, stoupá! Už jde na to! Nabírá rychlost! Pal!"

Situace se rychle změnila a z kanónů na bocích lodi vyšlehly dávky výstřelů. Za letadlem se objevil pruh kouře. Osamu se katapultoval, stroj spadl do moře.

Když námořníci letce vytáhli z vody, předvedli ho před velitele lodi, plukovníka Jonese.

"Co to s ním je?", zeptal se J.

Osamu se pochechtával a nestál moc dobře na nohou.

"Co jim to píchaj za svinstvo? Je úplně mimo. Dejte mu něco na zklidnění a zavřete ho do separační kajuty!", uzavřel velitel a dál se o věc nezajímal.

Sedativa rychle zabrala a Osamu konečně usnul, konečně po tolika probdělých nocích v téhle válce šašků a katů.

Jones seděl ve velitelské kajutě a přemýšlel. Co má o případu zaznamenat? Jak vysvětlit bizarní situaci, která na rozdíl od jiných bizarních situací neskončila tragédií? Chybí tu tragédie - chybí tu smysl; nelze to pochopit; nepatří to sem.

Vstal, otevřel opatrně dveře a rozhlédl se po chodbě. Nikoho nezahlédl. Vzal si klíče od separace a vydal se za zajatcem.

Vstoupil do separační kajuty, dveře za sebou zamkl a ještě k nim raději přistavil židli.

Chvíli pozoroval spícího mladého muže.

Pak se nad ním sklonil, pohladil ho po tváři, po rameni, poplácal po zadnici.

Svlékl mu kalhoty.

"Ty moje tokijská prdelko,", šeptal něžně, "ty můj z nebe spadlý anděle."

Laskal jej a líbal, do análního otvoru mu vmasíroval vazelínu a zavedl penis.

Když se Jones udělal, všechno pečlivě urovnal a vrátil na původní místo, aby nikdo nic nepoznal. Vrátil se zpět do své velitelské kajuty.

Nalil si oblíbenou skotskou, u níž tak rád pozoroval vazký šlem alkoholu táhnoucí se po stěně sklenice a zapálil si kubánský doutník.

Tahle zatracená válka brzy skončí, pomyslel si trpce.

A pak se chtě nechtě bude muset vrátit mezi své puritánské, úzkoprsé krajany, mezi všechna ta nepsaná společenská pravidla, jejichž přestoupení je však horší než zločin. Raději by se svým křižníkem brázdil moře jako Bludný Holanďan, volně a nespoutaně, a čekal na anděla sestoupivšího z nebe.