krásné šílení se věnuje demýtizaci

duševních nemocí, poruch a nepohod

Kvok?

Tak došlo zase jednou k tragédii. Byla zavražděna významná britská politička a protože doba je pohnutá, rozběhla se "diskuse". Jako v jiných srovnatelných případech se hledá dostatečné "vysvětlení", tedy zařazení události pod nějakou nálepku, do nějaké škatulky. Tyto mohou být různé - oblíbený všeobjímající pojem "terorismus" se asi zrovna úplně nehodí, termín "taškářství" z Tylova Švandy Dudáka už vůbec ne (impresário Vocílka ostatně nechtěl Švandu kuchnout z politických důvodů, ale šlo mu prostě o dudy, kouzelné dudy tedy). Tak jak si tragickou událost vysvětlit? Nabízí se další stále populárnější argument: udělal to "magor". A proč? No protože je to magor. A máme jasno, sláva. Kdo vystřílel klub v Orlandu? Magor. Jasný.

Ještěže nás "magoři" provázejí historií už od Kaina, Romula či Boleslava řečeného Ukrutný - proslavil se tím, že knížeti Václavovi "dopomohl" ke svatosti vraždou. Tímto ukrutenstvím se zásadně odlišoval od svého syna Boleslava II. řečeného Pobožný, který založil v Praze biskupství - čest jeho památce! Jenom pro zpestření nechal Pobožný Bóža vykydlit celý rod Slavníkovců včetně dětiček, které jsou jak známo nejnebezpečnější, neboť jednou vyrostou a budou mít zbytečné otázky. Takové malichernosti však nemohou "pobožnost" a jiné pěkné vlastnosti zásadně narušit. Hlavně, že to nebyl nějaký úchylný kruťas. Ale "Kainovo znamení" vraždícího magora, kterého Bůh nemá rád, protože ho prostě nějak sere, neulpělo vlastně ani na zmíněném bájném zakladateli "věčného" Říma Romulovi, který svého bratra Rema sejmul z důvodů víceméně sportovních:

"Magoři" nám zjednodušují život tím, že se každé narušení "normality", řádu, stability, statusu quo apod. dá vysvětlit jako řádění šílence (snad vyjma tsunami a tornád, ale kdo ví). Ono to sice ve skutečnosti nic nevysvětluje a vesměs to není pravda, nicméně už pak není třeba nad danou věcí dále přemýšlet. Vykolejení běhu světa se podařilo uklidit do archivní přihrádky s nápisem "čin blázna - objasněno". A jede se dál.

Pro dokreslení komentované praktičnosti argumentace "magorem"níže uvádím jako příklad the best of internetové "diskuse" pod článkem na iDNES ze 17.6. - už sám titulek článku je lahůdka: "Tichý zahradník a knihomol. Vrah poslankyně trpěl psychickými problémy". No, aspoň nemám zahrádku, uf. Ale se svojí zálibou v četbě bych měl asi něco dělat dřív, než bude pozdě a napustím druhý díl Aristotelovy Poetiky prudkým jedem. Pak se všichni zasmějeme.

"...Vrah presidenta Kennedyho byl také podivín a nevyrovnaný člověk. Tihle lidé pod správným vedením udělají špinavou práci...

...evidentní blb a psychopat...

...zakomplexovany nouma co ze sveho zivotniho selhani ve vsech smerech vini koholiv krome sebe. ted jsou v mode legalni imigranti kteri drzi britsky prumysl a ekonomiku nad vodou. mmj. z jejich prace mu bylo hrazeno jeho zivobiti, protoze v zivote nepracoval a do systemu ze ktereho cerpal nic neodvadel. diky nemu a jemu podpbnych noumu s anglickym pasem prave jezdi do jeho domoviny imigranti...

...Tento člověk je duševně nemocný a až poté vrah...

...Vraždy neschvaluji ale naši eurohujerští sluníčkáři by si měli uvědomit, že jejich informační masáže ve spojení s proimigrantskou politikou u psychicky nemocných spoluobčanů vedou k pocitu ohrožení eskalujícího až k vraždám...

...Myslím, že je to spíše tak, že někdo, komu na nějakém tom životě moc nesejde a Brexitem by tratil, zmanipuloval a vyzbrojil psychicky vyšinutého jedince za účelem zvratu veřejného mínění a pošpinění britských vlastenecky smýšlejících občanů...

...Nehledě ma to, že snad každý vrah má psychické problémy. Jinak by totiž asi nezabíjel. Člověk bez problémů prostě běžně nezabíjí...

...Ano, blázni to jsou vždy, protože žádný normální člověk nevezme v mírové situaci kvér do ruky, aby někoho zabil...

...je to uplne jednoduche - takovy introvert a divny clovek, psychicke problemy, cely zivot bez kamarada. a najednou se objevi kamos, ktery s nim zajde parkrat na pivko, rozumi si s nim a obcas poznamena, kecy jsou k nicemu, je treba neco realne udelat...

...Jeden magor s ní nesouhlasil a rozhodl se jí zabít. Tečka...

...Breivik šel cílene po socanech. Není blázen. Je to magor, to bezpochyby, ale blázen určitě ne...

...Njn frustrovaný náckovský psychouš válčící za brexit..."

Děkujeme všem, kdo nezištně přispívají k naší snaze o popularizaci "šílenství". Kvo kvo kvo kvok.

Bílé pláště v reklamě a politice

Zase se blíží nějaké volby a už se začíná mluvit o tom, že zastoupení lékařských profesí na volebních lístcích různých politických stran bude velmi silné (vedle policistů a "bezpečnostních odborníků"). Medicínské obory zřejmě jsou původní profesí tak deseti procent členů českého parlamentu. Takže se vlastně parlament a asi i vláda postupně transformují v nemocnici, což by bylo v pořádku hlavně v tom případě, že by hlavní profesní zaměření nových i staronových politiků-lékařů představovala psychiatrie. Tito zástupci zákonodárné a výkonné moci by se mohli hezky starat o své kolegy a kolegyně nejen v případě závislostí na návykových látkách, ale třeba i v případě stresu způsobeného trestními kauzami. Všichni by pak byli šťastní a mile, i když trochu nepřítomně by se usmívali na občany.

Neznám přesné statistiky zastoupení obrazu či role lékaře v reklamě, ale soudím, že bude celkově též poměrně silné. Postava lékaře se v reklamě vyskytuje nejen v případě, že inzerován je farmaceutický produkt, ale i tehdy, když jde o zvýšení prodeje kosmetiky, pojištění, zamaskovaných eskortních služeb a tradičně třeba i piva. Každodenně na nás z televizních reklam přátelsky a trochu káravě pohlížejí stomatologové, poklepávají zrcátkem na modely zubů a záměrně špatným přednesem, který má zvyšovat realistický dojem, zdůrazňují přednosti té které zubní pasty či ústní vody. Podobně je to s odborníky na pleť a kožní trable, kteří doporučují prostředky proti uhnití nohou. Často dojde také na pomočování, různé druhy zápachu z různých tělesných otvorů, něco kolem jídla, bolesti zad ze zdvihání zástupů dětí a poloohořelých obětí katastrof. Alegorická figura lékaře může vahou své autority pochopitelně podpořit i jiné komerční i nekomerční projekty, třeba charitu nebo vzdělávání. Nevím přesně, kdo v reklamách lékaře hraje, někdy se asi hrají i sami, přičemž poněkud stylizují svůj projev, hlavně typický lékařský humor, který máme všichni tolik rádi.

V masových médiích a ideologii postupně vytlačila symbolická postava lékaře jiné tradiční autority. Donedávna se jako silný argument v politických či komerčních kampaních využívala třeba persóna inženýra, právníka či ekonoma. Důvěryhodnost těchto oborů se však zřejmě poněkud vyčerpala a jejich technicistní charakter nyní překrývá všeobecná humánnost či filantropie lékaře, jak je běžně očekávána širokou veřejností. Zdá se, že obory, které mají co do činění s neživou hmotou, matematikou, anorganickou či geometrickou racionalitou nevyhovují tolik očekávání dnešní společnosti. Veřejnost si přeje být zabezpečena, organizována, opatrována či ošetřována někým, kdo má blízko k organickému tělu s jeho potřebami, rozkošemi i bolestmi. Matematická racionalita je obecně vnímána jako příliš vzdálená primárním potřebám a jistotám ohroženého, slabého, vykořeněného jedince. Moderní lékařská věda začala na rozdíl od jiných vědeckých oborů pojímat člověka jako "subjekt" (viz třeba Foucaultovo Zrození kliniky). Tento subjekt je sice zvláštního typu, ale stále je zde přítomna mnohem větší osobitost, blízkost, živočišná měkkost a teplota než v případě exaktních věd postavených na měření, objektivizujících matematických operacích, neosobních a neovlivnitelných zákonitostech přírody či práva. V náruči medicíny se občan cítí mnohem bezpečněji, má zde pocit bezprostředního kontaktu a péče, starostlivosti. Cítí, že zde jde o blaho jeho těla, o jeho osobní, individuální přežití, o kvalitu života. Žádné jiné exaktní či humanitní vědy nemohou nabídnout takovou míru blízkosti a zdánlivého zájmu o konkrétního, nezaměnitelného jedince jako lékařství.

Subjekt v lékařství je sice v pravém slova smyslu stále ještě objektem, je předmětem pozorování, konec konců i měření a kvantifikace, ale přinejmenším díky způsobu komunikace v rámci vztahu lékaře a pacienta si zachovává dojem výjimečnosti, důležitosti. Lékařským subjektem je ve skutečnosti pochopitelně sám lékař, zatímco pacient je objektem jeho průzkumu, který je léčen, ale mnohdy též pozorován z vědeckých důvodu. V počátcích moderní medicíny mnohdy nešlo ani tak o to, aby byl nemocný uzdraven, ale o to, aby nemoc byla správně zařazena, popsána, publikována. Pacient je samozřejmě v závislém postavení nekompetentního až téměř nesvéprávného objektu, který není schopen identifikovat svůj problém natož jej kvalifikovaně odstranit či zmírnit. Pacienti jsou sice už nějaký čas informováni, poučováni, medicínský personál s nimi komunikuje, ale jedná se spíš o hru na komunikaci. Ve skutečnosti se nepředpokládá rovnoprávné postavení aktérů diskuse. Lékař je držitelem vědění, které je pro pacienta v jeho komplexnosti nedostupné. Pacient může nanejvýš vystupovat jako legrační či roztomilé brebentící dítě, které se pořád ptá "ploč a ploč" a kterému terapeut ze svých výšin shovívavě odpovídá, i když ví, že je to v podstatě zbytečné. Lékař je od doby velkých moderních úspěchů medicíny vnímán jako mág, který třímá v rukou klíč k tomu nejcennějšímu tajemství každého člověka, jímž je jeho vlastní život či zdraví. Důvěra v symbolickou persónu lékaře spočívá v obecném přesvědčení, že lékař svou blahodárnou práci vykonávat musí, že plní jakýsi vyšší závazek, jemuž běžný občan nepodléhá. Všechny činnosti, které se k tomuto závazku nevztahují, jsou chápány obecně jako nezodpovědné, fakultativní, doplňkové. Lety do vesmíru nebo počítačová technika neimplikují zdaleka takovou míru krajní zodpovědnosti, tedy nezdá se, že by obsahovaly starost o život. Mohou nanejvýš posloužit jako pomocné obory onomu dnešnímu hlavnímu cíli, kterým se zdá být péče o plnohodnotný život, tělesně i duševně zdravý (jak naznačuje třeba Malgorzata Jacyno v knize Kultura individualismu, hlavně v kapitole Komercionalizace zdraví).

Plnohodnotný život je však dnešní nepsanou ideologií, reklamou, masovými médii a politikou koncipován jako něco, co má určité standardy. Diogenes v sudu by sítem dnešních představ neprošel. Kdo chce žít plnohodnotný život, měl by co nejlépe bydlet, jíst, být co nejzdravější, měl by se ztotožnit se svou prací, přesně si nadefinovat životní cíle, které jsou údajně individuální, ale ve skutečnosti jsou naprosto masové. Symbol lékaře pak funguje dvojím způsobem. Jednak jako modla, idol či fetiš, k němuž se s důvěrou obracíme, očekáváme od něho ochranu, péči, záchranu života. Jde o jakési živé božstvo, které má moc rádo lidi a místo toho, aby si je smažilo na oltáři, tak je opravuje na operačním stole. Na druhou stranu symbol lékaře společnost normalizuje a unifikuje, neboť určuje, co je normální, zdravé a co je patologické, co se musí z individuálního a společenského těla odstranit. V obou případech je pochopitelně symbol a autorita lékaře zneužívána pro politické a komerční účely. Celá společnost se proměnila v léčebnu dlouhodobě nemocných, nad kterou bdí vědoucí oko lékaře-mága, který moudře spravuje věci světské a tělesné. Symbolický lékař tedy není božstvem transcedence, posmrtného života, jiného způsobu existence, ale našeho konkrétního, přítomného, tělesného bytí, které již sami nejsme schopni obhospodařovat.

V rámci ideologie medicínského diskurzu se společnost rozštěpuje mezi dvě základní role: role vědoucího terapeuta, který pečuje a normalizuje a role pacienta, do níž je skrze masová média situována většina populace. Nejde o to, že každý ideolog by musel skutečně být lékařem. Musí však jistým způsobem vystupovat, prezentovat se jako ten, kdo pečuje, je blízko, rozumí základním tématům dnešní existence, životu a tělu. Pacient může vstupovat do diskuse, brebentit nesmysly, vždyť je přeci nemocný a své nemoci nerozumí. Samozřejmě je nakonec tímto pacientem společnost jako celek. Důvěra v lékařskou praxi se budovala v historii postupně, není to samozřejmost. Ještě v baroku byli lékaři často karikováni jakožto šarlatáni nebo se objevovali spíš v souvislosti s upomínkami na relativitu pozemského bytí. Často se tradičně lékař objevoval v doprovodu smrti nebo byl prezentován jako její slabý soupeř. Smrt byla tradičně vždy vítězem a limitou všech pokusů o zachování zdraví. Změna způsobu vědeckých metod na začátku moderní doby posílila autoritu medicíny, ale ještě v 19. století byla vnímána jako mnohdy chladně racionalisticky kalkulující obor bez úzkého vztahu s individuálním pacientem. Individualizace medicíny se prohlubuje v součinnosti s její komercializací, kdy se z pacienta stává klient. Prohloubení ideologického významu medicíny nastává též v důsledku jejích nových holistických tendencí. Na rozdíl od raně moderní medicíny, která tělo parcelovala na nejmenší části a každý orgán a soustavu se snažila opatrovat zvlášť, se v poslední době vyskytuje tendence propojit různé somatické i psychické součásti organismu a léčit či spíše pozitivně působit na celek. Nejde však jen o celek těla, ale o celek individuálního života. Každá oblast života má dnes svého terapeuta či kouče - sex, komunikace, stravování - a vylepšování jistých lokálních dovedností má zlepšit kvalitu života jako celku.

Ideologie medicínského diskurzu vytváří dnešní společnost zdraví, normality, plnohodnotného a potenciálně věčného života. Figuru lékaře již nedoprovází smrt, ale zářivé odlesky zdravého chrupu, štěstí při bezbolestném zdolávání alpských průsmyků, tanec, úsměvy. Symbol lékaře je jedním z dnešních nejvlivnějších politických a komerčních fetišů, v němž se skrývá velký potenciál důvěryhodnosti. Lékař je chápán jako ten, kdo pečuje o živou, cítící hmotu, organismus, tělo. Je vnímán jako vymítač bolesti, utrpení. Máme pocit, že je schopen pro nás zabezpečit jistý rajský stav již na tomto světě. Tímto rajským stavem je myšlen vnitřní klid, harmonie, odstranění excesů a výkyvů, stabilita. Symbol lékaře se nejlépe uplatňuje v těch dnešních společnostech, které si zachovávají určité rysy demokratické tolerance. Jsou to sice společnosti "pacientů", ale pacientů tolerantních. Lékař je chápán jako někdo, kdo by měl terapeuticky působit na každého bez národnostních, náboženských a jiných rozdílů. Má rys internacionální, univerzální humánnosti. V nacionalizujících se společnostech nebude symbolika lékaře tak dobře využitelná, protože lékař není obecně chápán jako vůdce, ale jako pečovatel, který se stará o své ovečky téměř mesiášským způsobem, i když za úplatu. Lékař je šířeji vnímán jako bojovník se zlem téměř kriminálního typu. Existují proto třeba i televizní seriály propojující figuru lékaře a detektiva. Stejně jako detektiv zkoumá lékař stopy, symptomy, rekonstruuje příběh zločinu-nemoci. Není proto asi náhodou, že tvůrce geniálního detektiva Sherlocka Holmese byl původním povoláním lékař a později též spiritista, který se snažil nahlédnout i do tajemství věčného života, čili snažil se nějak eliminovat smrt. Podobně sugeruje eliminaci smrti dnešní medicínská ideologie.

Tato smrt je však označena vlastně za nenormalitu, úchylku, exces. Odstranit smrt znamená prý vytlačit to, co neodpovídá standardům "plnohodnotného života". To naznačuje komerční i politická ideologie současnosti. Exces představuje zločin, nemoc, chudoba, neschopnost či nechuť radovat se, tedy do značné míry vlastně realita. Realita je terapeuticky normalizována. Ze zasmušilosti se stává veselí, z bolesti cenná zkušenost. Zveřejňujeme své slabosti v rámci terapeutického diskurzu a tím se stáváme nakonec mnohem zranitelnějšími a ovladatelnějšími. Žijeme "plnohodnotný", ale ve skutečnosti kontrolovaný a předurčený život. Přiznáváme se k pomočování, kožním plísním apod., načež jsme sevřeni do náruče terapeutické péče. Lékař jako maskot a argument politických stran přejímá zdánlivě starost o život a zdraví společnosti. Ve skutečnosti je tak společnost pouze zatlačena do defenzivního postavení nesvéprávných pacientů, kteří budou normalizováni na základě určitých teorií a stereotypů "plnohodnotnosti". Fenomény, které sítem plnohodnotnosti neprojdou, budou pravděpodobně "humánně" odstraněny jako zubní kazy nebo vrásčitá kůže. Netřeba zdůrazňovat, že tato plnohodnotnost má do značné míry estetický charakter, stejně jako hygiena či plastická chirurgie. Dnešní Diogenové neodpovídají estetickým požadavkům zraku, sluchu a čichu. Ani poustevníci a roduvěrní jogíni by dnes sítem normality neprošli. Jsou to ložiska nákazy, změny, a proto je třeba je odstranit.

Ve světové literatuře představuje jedno z prvních propojení symbolu lékaře s rolí politika Balzacův román Venkovský lékař. Zde je lékař prezentován jako spasitel a reformátor jedné odlehlé oblasti ve Francii první poloviny 19. století. Lékař se zde ujme funkce starosty městečka, kterému postupně vtiskuje svoji představu o modernizaci, ekonomickém úspěchu a humanitě. Svoje politické i terapeutické působení zahájí podivuhodným činem - odstraněním nenormálnosti. Na kraji městečka žije dlouhodobě a nekonfliktně skupina mentálně postižených lidí, k nimž mají ostatní obyvatelé úctu, starají se o ně a v podstatě je považují za určitý náboženský symbol. Lékař-starosta se rozhodne tuto komunitu tajně v noci vystěhovat a převézt do vzdáleného ústavu, "kde se s nimi mělo velmi rozumně zacházet". Ostatní obyvatelé městečka se proti tomuto záměru nejprve ostře ohrazují, dokud lékař bohaté místní elitě nevysvětlí, jaký ekonomický prospěch vznikne, až pozemky mentálně postižených propadnou obci. Pak už hygienicko-humanizačním opatřením téměř všichni porozumí. "Když jsem se tu usadil, našel jsem v této části kantonu tucet blbců, řekl lékař... poloha této vísky na dně údolí s nehybným vzduchem, u říčky, jejíž voda pochází z roztálých sněhů, bez blahodárných účinků slunce... všecko je tu příznivo rozšíření té nemoci. Zákony nezakazují sňatků mezi těmito nešťastníky, chráněnými zde pověrou... kreténství by se bylo tak rozšířilo z tohoto místa až do údolí. Neznamenalo tedy prokázati velikou službu celému kraji, kdyby byl někdo zastavil tuto fyzickou i duševní nákazu? ... kretén, kterého jste právě viděl, nebyl na noc doma... a objevil se ráno jako jediný svého druhu ve vesnici, kde bydlelo ještě několik rodin, jejichž příslušníci, ačkoli takřka blbí, nebyli alespoň zcela propadlí kreténství... slíbil jsem jim tedy, že nechám kreténa na pokoji v jeho chalupě, avšak s tou podmínkou, že se k němu nikdo nepřiblíží, že všecky rodiny dosud žijící v této vesnici přejdou za vodu a usadí se v městečku v nových domech." (Honoré de Balzac: Venkovský lékař, Praha 1929). Když je čistka dokonána, všichni jsou spokojení: kretén kvoká, lékař-starosta si libuje a Balzac rozvíjí další politické, ekonomické a lékařské vize. Propojení medicíny, politiky a ekonomiky bývalo i komické, hlavně ve starších překladech.

Až překvapivě připomíná pasáž z Balzakova románu určité události z období druhé světové války. Početné lékařské skupiny nacistického Německa tehdy úspěšně prosazovaly plán na vytvoření "nového lidu", jehož "genofond" neměl být poškozován rozmnožováním duševně, mentálně a fyzicky postižených. V první polovině čtyřicátých let bylo proto v rámci "humánní eutanázie" zavražděno několik set tisíc nemocných. Historik lékařství Volker Roelcke ve své reflexi psychiatrie v období nacismu tvrdí, že myšlenka likvidace "neplnohodnotného" života pocházela od lékařů, nikoli od politiků. Lékaři však v tomto případě plynule přešli na pozice politických a sociálních ideologů a jasné hranice mezi rolí lékaře, politika a popř. i dozorce, kata a vychovatele se setřely. Pokud mluvím o symbolice lékařství v dnešních masmédiích a politice, nemyslím vesměs skutečnou lékařskou praxi, ale pochopitelně její ideologické zneužití. Medicínský symbol se ideálně uplatňuje při "měkké", ale jak vidno i "tvrdé" kontrole a normalizaci společnosti. Dalo by se říci, že přítomnost lékařského idolu na kandidátce politických stran je nebezpečnější, než přítomnost fotbalisty či zpěváka v tomto kontextu. Od lékaře totiž veřejnost očekává, že bude skutečně "konat", zatímco sportovní či popkulturní idol je vnímán spíše jako nečinný maskot, který bude nanejvýš někde mávat z tribuny nebo přestřihávat pásky na dalších centimetrech dálnic. Nicméně tím, kdo bude v masce lékaře politicky konat už není samozřejmě skutečný lékař, ale ideolog. Nabídne nám velké vize "normalizace" společnosti, vymícení sociálních "nemocí" (třeba tzv. nepřizpůsobivosti). V rámci politiky či reklamy nám přislíbí "plnohodnotný" život: pružnost kloubů do vysokého stáří, erekci ještě téměř na smrtelné posteli... Povede nás jako děti s péčí a starostlivostí. Medicína se ovšem v moderní době stala značně samoúčelným diskurzem, který si otázky po smyslu "plnohodnotného" života jedince či společnosti vůbec neklade. Je často vnímána jako provozní nástroj, pomocník, ale k čemu vlastně? Medicínský diskurz představuje jeden ze základních stavebních kamenů dnešního západního vidění světa a nabaluje se na něj ohromné množství ekonomických procesů a mediální komunikace. Nicméně je také nástrojem separace, oddělování "normálního" od "nenormálního", přičemž hranice vede víceméně mezi držiteli či aktivními iniciátory diskurzu a jeho objekty či příjemci. Stáváme se zde svědky štěpení společnosti na ošetřovatele a ošetřované, kteří se snadno mohou stát adepty likvidace, pokud se prokáže, že jejich život není dostatečně "plnohodnotný", že nejsou dostatečně spokojeni sami se sebou a aktivně se netransformují po stupních normalizace.

esej pro pobavení...

Chlupy

O čem referují reprezentace chlupů? Přenášejí nějaká kulturně podstatná poselství? Chlupy na lidském těle jsou už několik desítek let trochu tabu. Když se toto tabu překročí, vzniká masmediální senzace trochu nechutná a trochu vzrušující. Občas se v nějakém televizním pořadu nebo novinové fotografii náhle zvednou ruce protagonisty a odhalí se podpaždí. Podpaždí je vždy trochu problém. Na skvrny potu už jsme zvyklí z letních reklam a bojujeme s nimi stále účinněji, dnes už mnohdy celých 72 hodin v kuse. Je to dlouhá, vysilující bitva. Nicméně občas se na odhaleném podpaždí vyskytne divočina chlupů a v publiku to zašumí úžasem. Tak takhle to tedy vypadá! Příslušníci mladších generací něco takového mnohdy neviděli za celý svůj život, neboť se pilně holí již téměř od dětství a to v případě všech možných pohlaví. Každý sice zná vlasy a vousy, něco s nimi provádí, dokonce se o ně stará takovým způsobem, aby to vypadalo, že se o ně vlastně moc nestará. Což je dost pracné. Nicméně takový nefalšovaný tělesný chlup, ten dnes patří spíš do říše pohádek. Znáte to: ježibaba měla na nose bradavici, z ní rostl chlup a na něm seděla blecha.

Nejednoznačný postoj k tělesným chlupům je znám již z dob starověku. Ochlupení někdy sklízelo ostrou kritiku a bylo vytěsňováno i s pomocí náboženských nařízení a zákazů. Jindy zas byla přehnaná péče o estetiku těla považována za nemístnou rozmařilost na pokraji hříchu. Na ochlupené a neochlupené bližní (tedy lidského rodu) se v různých kulturách pohlíželo různě. Celkem často však přemíra ochlupení naznačovala cosi zvířecího, animálního, nekulturního. Poměrně čestnou výjimku představovala askeze, v jejímž případě se nějaký ten chloupek předpokládal. Proto se třeba v západní tradici halili někteří světci, třeba Máří Magdaléna nebo Jan Křtitel do kožešin a to i v teplém podnebí. Jedním z nejznámějších děl na toto téma je dřevěná skulptura Máří Magdalény od Donatella. Její rozcuchané, potem a špínou slepené vlasy pěkně korespondují s neúpravným kožešinovým oděvem, v jehož obětí se světice pokouší názorně distancovat od své rozverné minulosti. Různé alternativní, subkulturní projevy dnešních dní také občas využívají záměrně neúpravné sebeprezentace v oblasti oděvu, úpravy vlasů a někdy dojde i na chlupy a jejich barvení.

V západním kontextu se návrat k holení chlupů odehrál v průběhu 20. století, ve větší míře až ve druhé polovině. Iniciačním rokem byl však rok 1915, kdy v módním časopise Harper´s Bazaar vyšla reklama na holicí prostředky pro odstraňování chloupků z dámského podpaždí. Daná praktika byla doporučována zvláště pro případ tance, snad pro lepší aerodynamické vlastnosti oholeného těla, které jsou známé i závodním plavcům. Daná praktika se začala rozvíjet hlavně v návaznosti na vynález žiletky. Jiné mnohdy patentované nástroje neplnily svoji funkci tak dobře a občas docházelo i ke zraněním. Chloupky mizí postupně i v oblasti kinematografie, kde při detailních záběrech narušovaly optické kvality kamery. Dnes se argumentuje nejen estetickými důvody, které jsou historicky podmíněné, ale i důvody hygienickými. Hygiena je však řečeno slovy Foucaulta nástrojem kontrolorním a disciplinárním a její vnucení široké společnosti může mít řadu politických a ideologických podtextů. Mohli bychom parodovat stará politická hesla a tvrdit něco v tom smyslu, že kdo se nemyje s námi, páchne proti nám. Třeba fenomén bezdomovectví si nejširší veřejnost spojuje právě se zápachem jako čímsi signifikantním, co do uspořádané společnosti nepatří. Záchodky nákupních center jsou polepeny rozpisy služeb úklidových čet, které mají ukojit naši potřebu řádu a bezpečí. Tedy ty rozpisy především, ani ne tak ty čety, ty tam vesměs jsou jen ve chvíli, kdy je tam člověk opravdu nejméně potřebuje.

S chlupy je to tedy dnes podobné jako s obsedantním mytím záchodů. Máme pocit, že máme na svém těle lakunu nečistoty a disharmonie, jakési zátočiny hnusu a rozkladu. Tyto zátočiny musíme čistit, zalévat je deodoranty, čímsi natírat, skrývat každý jejich přirozený projev.

V některých tradičních uměleckých dílech chlupy též sugerují rozklad a smrt. Třeba malíř Otto Dix vyobrazil hnijící lebku, v níž se rojí červy a na níž povlávají zbytky vlasů a vousů. Vlasy, vousy i chlupy představují entitu na hranici mezi životem a smrtí. Rostou sice, ale zároveň nejsou citlivé, nejsou v nich uloženy žádné smysly (v těch lidských tedy, nemluvím o kočce nebo o sumci). Jsou živé i neživé. Přečkají zánik živých tkání. Představují připomínku faktu, že mrtvá hmota kdysi žila. Jsou jakousi vzpomínkou, reliktem paměti, stopou. I na středověkých "tancích smrtí" se občas objevují částečně chlupatí kostlivci. Chlupy jako vzpomínky na život a možná i předzvěsti vzkříšení při "posledním soudu" zvyšují znepokojující dojem, prohlubují znechucení. To, co je mrtvé, mělo by být mrtvé definitivně a nezasahovat to do živého světa. Tomuto požadavku se však tančící kostlivci vzpírají, neustále navazují nemístné kontakty s živou realitou a děsí nás mimo jiné těmi svými chlupy, tím svým zárodečným obživnutím, tou svojí procesualitou. Vzpírají se tak klasickému požadavku na zařazení mrtvého těla mezi objekty, tedy mezi jasně distancované jevy vnějšího světa. Chlupy zanechávají na kostlivcích něco subjektivního, něco osobního, individuálního.

Tato individualita je však zvláštního rázu. Není "symbolická" (slovy Lacanovy psychoanalýzy), ale spíše velice "reálná", tedy v tomto smyslu paradoxně není subjektivní. Chlupy jsou plné paradoxů. Představují stigmata smrti, sexuality, animálnosti. Naturalistický romanopisec Zola popisoval chloupky prostitutky či herečky Nany. Jeho zájem nebyl nějak zásadně fetišistický, ale byl to hlavně zájem vědce, který se snaží analyzovat nejdrobnější detaily, zkoumat rub světa a společnosti. Zola pozoruje nejskrytější zátočiny dobové society i těla s vášní forenzního kriminalisty. Kosti a lebky jsou sice pěkná věc, ale poněkud okoukaná. Chce to něco nového, chlupy, nepěkné skvrny, intimní odhalení, jak by řekl bulvár z prostředí kultovních osobností. Zola propojuje sexuální fetišismus s celým jeho výjimečným potěšením a nechutné zákulisí všednosti.

Hnus a slast senzací mají kořeny někde v raně moderním panoptiku, kde kuriozita již neměla referovat o zvláštnostech světa v náboženském kontextu, ale stala se zcela profánní podívanou. Monstrum tradičně nemělo ani tak dimenzi zábavy, ale obstarávalo jisté poznání. Mezi tradičními monstry se vyskytovali též tzv. vlčí lidé s obličejem zarostlým ochlupením. Monstrum referovalo o hranicích mezi lidským a animálním, známým a tajemným, limitovalo i prolamovalo hranice poznání. Princip monstra, jenž představuje prorůstání různých nespojitých jevů, využili též někteří tvůrci v oblasti surrealismu. Vytváření "monster" s pomocí nemístného ochlupení se věnovala hlavně Meret Oppenheim. Její chlupaté asambláže referovaly o "jinakosti" podvědomých obsahů a zřejmě i o stereotypu ženství, které bylo tradičně konstruováno jako cosi amorfního, tajemného a nebezpečného. Chlupatá žena-šelma děsila ve snech racionálního muže klasického typu. Nosila mu chlupatou kávu a chlupaté pivo a brala si na to chlupaté rukavičky.

Reprezentace chlupů tedy může obnášet celou řadu významů, které se liší teritoriálně i historicky. Vypovídá o otázkách smrti a života, intimity a veřejného, různých pólů estetiky, lidského a animálního, sexuálního vzrušení, askeze a excentričnosti, fetiše a frustrace, muže a ženy atd. Nicméně by nás mělo zajímat i to, jak reprezentace chlupů pracuje, jakým způsobem formuluje své obsahy. Měla by nás tedy zajímat otázka kompozice, struktury či jakési hmoty obrazu. Pochopitelně, že obraz chlupů vesměs následuje archetyp skutečných tělesných partií. Někdy však svůj motiv třeba převádí do ornamentu, stylizuje ho. Většinou mají reprezentované chlupy povahu do značné míry nahodilé struktury s určitou růstovou zákonitostí, která však není vždy jasně patrná. Chlupy se vesměs "ježí", nemají organizovaný řád, o geometrii ani nemluvě. Vymykají se pochopitelně kánonům, normám apod. Jejich "hmota" vypadá měkce a proměnlivě, láká dotek i odpuzuje. "Hmota" chlupů se skládá ze skvrn, drobných tahů, vypadá expanzivně (zvláště v podpaždí a kolem pohlaví). Lidské chlupy vypadají neurčitě jako cosi, co nelze přesně dešifrovat na rozdíl od zvířecích chlupů. Zdají se být jakýmsi znakovým chuchvalcem, zmatením jazyků nebo naopak původní indiferentní směsí, z níž teprve povstane pojem. Proto je otázka, co s chlupy. Zbavovat se jich, ponechávat si je, tvarovat je? Dnes práci s chlupy určuje hlavně móda v souvislosti se širší ideologií. Přítomnost chlupů představuje jistou alternativu vůči obecnému trendu, alternativu sexuální, kulturní, estetickou. Struktura chlupů je však inspirativní, podobně jako jiné jen zčásti organizované a kontrolované formy.